Porovnání Eliabeth z Koreje a vídeňské verze - 1. část

V Koreji se hrála tzv. non-replica, takže si inscenační tým mohl udělat scénu, choreografii, kostýmy a režii po svém. Objevilo se tam několik velmi zajímavých nápadů, které popíšu v dvoudílném článku.

V úvodní scéně vidíme Lucheniho, jak leží na zemi pod pomyslným kyvadlem, při bližším pohledu je to však jeho oprátka. Opět slyšíme hlas soudce a již se začínají objevovat mrtví Habburkové v “zombie” choreografii. Při absenci vídeňského super jeviště pak používají točnu, na které jsou podobně jako ve Vídni různé podobizny Sisi, zde však všichni směřují své výtky směrem k její bustě. Je zajímavé, že vše je pokryto látkou ve stylu staré pavučiny. Der Tod pak přichází na lávce, což je nezbytný prvek. Dalším zajímavým prvkem je objevení se obrovského portrétu skutečné Sisi v šatech od Winterhaltera za lávkou, obraz je opět pokrytý “pavučinou”.  Wie du se odehrává před vysvětlující projekcí s nápisem Possenhofen, Sisi zde chodí po pomyslném laně s bílým deštníkem v ruce a až po chvilce se objeví Max. Ten se upravuje před zrcadlem v koupelně. Pak odchází s nějakým nástrojem, což asi není citera, ale buď ukulele nebo kytara.
Scéna s oznámením zásnub je skoro stejná, jen Lucheni bere z ruky dopis, který dostala. K dokreslení cirkusové atmosféry je pak na scéně část cirkusového stanu a Smrt se Sisi v náručí přijede na točně, společně se svými Todesengel. Neukládá ji však do postele, ale k nohám Ludoviky. Před Kein kommen ohne gehen Sisi málem políbí, pak však svoje anděly posílá pryč.
Scéna v Hofburgu pak začíná samotným Franzem za stolem, kolem něj jsou u sloupů postaveni vojáci a kamarila teprve přichází během Lucheniho vyprávění, stejně jako Sophie a dvorní dámy. Matku prosící o milost pak nepřivádí Lucheni, ale okolo stojící vojáci. Její syn je pak svázaný vidět na projekci. Když jí Franz odmítne, tak se nad ním zavřou křídla jednoho z andělu Smrti.
A ve chvíli, kdy se mluví o Krymské válce přichází mega fail, když na mapě je jasně vidět Rakousko, Maďarsko a Československo, Sophie pak udělá gesto dělící Rakousko a Maďarsko, což by bylo teoreticky akurátní, pokud by řeč nebyla o Krymu a části Turecka, což je velmi na východ.


Bad Ischl nás vítá s obligátní projekcí a povozem, který v Koreji pěkně skáče jako dokreslení strastiplné cesty, Sisi kouká kde co lítá, ale narozdíl od vídeňské verze si ji Sophie všimne. Franz pak nestřílí v pomyslné kavárně, ale v parku, kde se potuluje Sisi. Ta mu pak podává jím zastřelenou kachnu.
Setkání se pak odehrává venku a Lucheni podává čaj. Sisi sešlost ignoruje a obdivuje zákusky.
Místo spontánní reakce Sisi a Franze a jejich držení za ruku oba jakoby ztuhnou a musí je dát dohromady Lucheni.
V Nichts ist schwer pak místo kabinky na ruském kole v Prátru vidíme Lucheniho jako gondoliéra na loďce (zde oceňuji velmi chytré využití dvojité točny). K předání šperku pak dojde na pomyslném ostrůvku uprostřed mlhy ze suchého ledu (tedy asi uprostřed jezera).
U scény svatby je pak chytře využit čas, kdy zpívá company k tomu, aby se stihl převlek do svatebních šatů. Po Ja (samozřejmě korejsky), kterým Elisabeth zpečetí svůj osud, se na zvonu skutečně někdo houpe (buď skutečně představitel Smrti nebo statista).
Sie passt nicht se pak děje mezi sloupy paláce a opět se chytře využívá točna.
Pak opět přichází z lávky Der Tod a jeho andělé, kteří tančí hodně zajímavou choreografii, při které se točí i kolem Elisabeth.
Die Gaffer je udělaný tak, že místo karikatur stojí celá kamarila s Luchenim před dveřmi do ložnice, kam si Franz Elisabeth odvádí, ale zavře dveře.
Eine Kaiserin muss glanzen se odehrává podobně jako ve Vídni, na točně přijede postel, ale navíc dvorní dámy odnášejí paraván a Elisabeth je ještě v posteli a Sophie ji vzbudí. Franz pak přichází sám od sebe, ne až na zavolání dvorní dámy.
V Ich gehor nur mir je opět využita točna ale neobjeví se lávka. Místo toho Elisabeth chvilku stojí na okraji výklopné části jeviště.
Stationen einer Ehe je bez promítání, zato máme před očima Elisabeth jako v loutkovém divadle, stejně jako Sophii a Franze. Celá návštěva Debrecínu se pak odehrává jako mezi loutkami, trhané jsou i pohyby Maďarů (s vlaječkami v rukách).
V Kleine Schatten přinášejí malou Sophii v průhledné rakvičce andělé smrti a de facto celá scéna je orámována zlatým rámem. Der Tod pak na Elisabeh hledí z výšky.

Frohliche Apokalypse se odehrává v kavárně, ale jsme ušetřeni pouťových vozíků, protože stolky se štamgasty přijedou opět na točně. Kromě Lucheniho jako číšnka jsou tu i 4 z Todesengel jako tančící čísníci. Ve zmínce o vizi Rudolfa jako vůdci revoluce nakráčí company s Rudolfem na ramenou. Na konci písně se pak mezi hosty objevuje Der Tod.
V následující scéně pak jde malý Rudolf s modelem lodi k ložnici rodičů (stejným dveřím jaké byly v Die Gaffer), zastavuje ho však Sophie. Jako vychovatel tu není člen company, ale jeden z Todesengel a Rudolf si obléká stejnou černou uniformu jako vychovatel.

V Elisabeth mach auf máme Elisabeth u stolu jak píše, Franz se dobývá do dveří. Smrt potom nepřijíždí na lodi nebo lenošce, ale rovnou na posteli. Málem se políbí, ale Elisabeth si to v poslední chvíli rozmýšlí.
Milch se odehrává na prázdné scéně, ale Lucheni nestojí na lávce, ale na pojizdných vyvýšených schůdcích. O bandasky se nepřetahují, ale na konci scény je otočí dnem vzhůru, aby bylo poznat, že jsou prázdné.
Unsere Kaiserin soll sich wiegen má na scéně 4 velká zrcadla a vanu, ze které se kouří a je vidět silueta hlavy s dlouhými vlasy. Franz vyhání posluchovačky a Esterhazy. Elisabeth se ale nezjeví v zrcadle, ale ve dveřích ve kterých byla vana. V zrcadle se pak objevuje až Der Tod. A za Elisabeth se pak objeví velký potrét od Winterhaltera, který jsme mohli vidět už v Prologu.